První návštěva v Barceloně: Sova

Moje strava v Barceloně nebyla nikterak honosná, přesto jsem si jedl dobře (a hlavně jinak než doma). Nejčastěji jsem připravoval na různé způsoby místní lilky, často s dobrými katalánskými sýry. Na snídani jsem měl pro změnu nejčastěji avokádo a další zeleninu, která tu byla o dost levnější než doma.

V sobotu ráno jsme zamířili do centra, na La Ramblu nebo Královské náměstí Plaça Reial ke kašně Tří grácií.

Nemohl chybět ani výstup na Montjuïc s jeho typickými úžasnými výhledy na město.

Lanovkou jsme se sice nesvezli, ale aspioň jsme si ji vyfotili. Nicméně semínko v mé mysli bylo zasazeno a časem jsem si na ni stejně počkal.

Moderní přístav jižně od centra.

Výletní loď Grandiosa je jednou z asi dvaceti obřích lodí flotily společnosti MSC, které brázdí evropské ale i americké příbřeží.

Hlídka na bastionu pevnosti Castillo de Montjuïc mně připomněla Špilberk. Asi se mně začíná pomalu stýskat po domově.

Socha Klaun (El Payaso) je poctou Charliemu Rivelovi, populárnímu katalánskému komikovi, který zemřel v roce 1983.

Řecké divadlo (Teatro Griego) je ve stylu antických amfiteátrů postavená parková scéna z roku 1929.

I v Barceloně jsou říjnové dny krátké. V toulkách po městě jsme nicméně pokračovali i po setmění, příjemným teplým večerem.

V neděli jsme se vydali do kopců nad městem. Naším cílem byl El Tibidado a abychom si ušetřili šplhání od moře, vydali jsme se ze zastávky Peu de Funiccular nahoru úzkokolejnou pozemní lanovkou Funicular de Vallvidrera.

Horní stanice Vallvidrera Superior je secesním bonbónkem barcelonské MHD.

Po asi kilometr dlouhé procházce po hřebeni dojde člověk k oblíbenému místu nedělních vycházek, kostelu Sagrat Cor. Svatostánek zasvěcený Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu spadá do stejného kultu (z počátku 20. století) jako další „srdeční“ kostely po celé Evropě. V Brně je to kostel Nejsvětějšího Srdce Páně v Husovicích, v Praze také Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech od Jože Plečnika, v Paříži a Bruselu slavné baziliky Sacré-Coeur. Prostě každé evropské město, kde je dost katolíků, si jeden muselo vybudovat…

Těsně ale přece jsme překonali nadmořskou výšku 500 m.

Vždy mě fascinovalo, jak organicky a bezproblémově lze spojit vysoce duchovní požitky s těmi pozemskými. Po chvíli usebrání se v kostele mohou bezprostředně následovat hodiny jízdy na kolotoči, pojídání cukrové vaty (a nebo posezení v hospodě). A to všude v křesťanském světě, jako by duchovní a světské požitky byly neoddělitelné.

Dolů jede pro změnu pozemní lanovka Funidular de Tibidado.

V Barceloně je ale ještě jedna slavnější církevní stavba - katedrála Sagrada Familia. Zatím jen ochutnávka od vchodu do takřka dostavěné velkostavby.

Upřímně mnohem příjemnější byla procházka po parku de la Ciutadella s jeho ikonickou Kaskádovou fontánou. Na rozdíl od Sagrady Familie a hospod v centru je tady od turistů docela klid.

Procházka kolem katalánského parlamentu.

A pro dnešek poslední po(d)zemní lanovka Funicular de Monjuïc, která začíná přímo v metru.

Rozloučení se Sovou u děla v pevnosti. Míří zhruba stejným směrem, kterým se teď vydá můj parťák - na východ.

Usínající přístavní čtvrť protkaná kolejemi tří rozchodů.

Tak vypadala Barcelona ve středověku. Už tehdy šlo o jedno z největších měst na světě.

Poslední Sangría a zdravíme Sovu před jeho letem do středu Evropy.